Příběh Borátu začíná v roce 1972 v Československu. Po dlouhém hledání našli 3 kamarádi – Josef Hrubý, Jiří Stach a Jan Fleischer (HruStaFla) venkovský dům asi 70km JV od Prahy. Dům je příliš jednoduché pojmenování pro barokní zámeček z 18. století se dvěma patry a 20-ti pokoji. Koupili ho od komunistického družstva, které v něm skladovalo zemědělské nářadí, zrní a hnojiva. Byla to tedy spíše barokní zřícenina než obyvatelný zámek, ale v očích těch tří to byla krásná stavba a protože nebyla příliš drahá, tak ji koupili.

Zdálo se, že potřebují venkovský dům, aby mohli sami, nebo se svými mladými rodinami pryč, z příliš těsného pražského bydlení té doby, uniknout tlaku komunistického policejního státu. Na venkově se tento tlak zdál méně silný a ve vlastním zámku, jak od té chvíle bydlení nazývali, se mohli cítit dočasně od režimu osvobozeni.

Protože byl zámek tak velký, mohli tam přijímat i stejně smýšlející lidi a pořádat večírky. Stavbu rozdělili na 3 části a největší místnost, bývalý taneční sál, určili jako společný prostor. Občas se tam konaly výstavy a představení. Čechovovy Tři sestry se staly největším úspěchem, mimo jiné i proto, že je hráli 3 kamarádi.

Nový majitelé se mezi zábavou snažili sem tam něco na zámku opravit a pravidelně jezdili do jejich nové nemovitosti z Prahy ve svých malých autech (Fiat 500, Fiat 850 a Citron 2CV) s nejrůznějšími stavebními materiály. Když si cestou povídali o těch opravách, často si říkali: „Střecha je hlavní věc,“ věta, která se v jejich rodině vyskytovala a v okruhu přátel se brzy stala chytlavým výrazem.

„Het dak is de hoofdzaak“.

Jednoho chladného slunečného podzimního dne, nedlouho poté, co si zámek pořídili, odjel Jiří s Josefem s nejrůznějšími věcmi Jiřího Fiatem 850 do jejich nové destinace. 23km od Prahy vždycky na chvíli zastavili na velké zastávce s malým kioskem a obrovským parkovištěm u dálnice na Brno. Nejen pít kávu, ale také si představit sebe v jiné zemi, protože to místo zastavení jim nějakým způsobem velmi připomínalo Ameriku. Tak tomu místu také říkali. Ve větách jako „Pojďme si dát kávu v Americe“ anebo „Jak daleko je to do Ameriky?“. V ten sychravý podzimní den popíjeli kávu ve Fiatu 850 a chvíli si povídali. Tentokrát šlo o špinavý polštář, který byl na zadním sedadle auta. „Proč tam vůbec ten polštář je?“ zeptal se Josef. Jiří říkal, že tam byl už při koupi auta od přechozího majitele, ale pořád přemýšlel, co s tím. V autě bylo chvíli ticho. Zdálo se, že teď oba přemýšleli, co by se s tím polštářem dalo dělat. Josef najednou řekl: „Co v takovém polštáři vlastně může být?“ „Nevím,“ řekl Jiří, „ale můžeme se podívat“. Poté vzal nůž z kastlíku na rukavice a podal ho Josefovi, který seděl nejblíže polštáři.

Když Josef polštář rozřízl, celý Fiat 850 uvnitř najednou vypadal jako jeden z těch suvenýrů, se kterým když pohnete tam a zpět, tak začne sněžit. „Ježíšmaria,“ řekl Jiří. „Ježíšmaria,“ řekl Josef.

Kašlali a prskali, rukama odháněli sníh, kroužící uvnitř auta. O hodinu později dorazili na zámek. Tam popadli nějaké tašky, do kterých se snažili uložit věci, kterých, jak se zdálo, přibývalo. Kamarád Jan seděl na židli před hlavním vchodem a kouřil dýmku. Narodil se, nebo tak se to vypráví, v letadle nad Anglií a měl tedy československý i anglický pas. To mu poskytlo jako jedinému ze tří přátel možnost kdykoli vycestovat do zahraničí. Aby zdůraznil své anglické občanství, vždy kouřil dýmku. „To je typicky anglické,“ řekl každému, kdo ho poslouchal a oni to museli přijmout.

Jan viděl své přátele neustále přicházet a odcházet s novými taškami. A po chvíli se Josefa zeptal, co v nich je. „Nech toho porát“ řekl Josef. „Aha, borát,“ řekl Jan samozřejmým tónem, velmi podobně jakým kdysi poštovní pracovník odpověděl na slovo „epibrace“, které si Simon Carmiggelts sám vymyslel.

A tímhle krásným neexistujícím českým slovem to všechno začalo.

Později Borát obletěl celý svět.

Josefa a Jiřího jsem potkal v roce 1981, když jsem s přítelem Johnem Mullerem odcestoval do Prahy. Jejich jména a adresy jsme dostali od kytaristy a spisovatele Jana Melíška Stavinohy, který uprchl do Nizozemska po násilném obnovení komunistické utopie ruskými okupanty v roce 1968.

Bylo to přátelství na první pohled. S Pepou a Jirkou, jak se vyklubaly jejich přezdívky, následovalo mnoho večerů s veselými rozhovory a spoustou pití. Navštívili jsme také zámek a vyslechli si příběh o Fiatu 850, polštáři, noži a borátu.

Tohle neexistující české slovo si po svém znovuvyskytnutí v roce 1972 žilo v jejich kruzích vlastním životem. Bylo užíváno jako metafora pro absurdní existenci v jejich zemi „to je úplnej borát“ nebo „to byla velmi borátovská událost“ byly věty, které rádi používali, když mluvili o šílenství každodenního života v absurdistánu. Výrazy absurdního smyslu života jsem samozřejmě znal z české literatury. Například od Dobrého vojáka Švejka, který si v jednu chvíli myslel, že uvnitř země je jiná země. Což bylo veliké. A také od autora Švejka Jaroslava Haška, který pár let před první světovou válkou založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Na stranických schůzích mohli přítomní klást Haškovi otázky. První byla zdarma, následující otázky stály půl litru piva. Lidem, kteří pro stranu hlasovali, na oplátku nabídl jako dárek miniaturní kapesní akvárium. Méně teatrální – operetteachtig (orig.) byl literární vesmír dalšího Čecha Franze Kafky. Jeho absurdistán zvláště v Procesu, byl světem, který z lidí dělal šílence a bezmocné. Adjektivum kafkovský se od té doby stalo jednou z nejpoužívanějších a často zneužívaných charakteristik onoho světa.

Naši noví přátelé v takové společnosti žili. Aby přežili, dali přednost haškovu vaudeville před kafkovou vážností, která tíhla k hysterii. Třeba Pepa, který byl vlastně herec, ale živil se jako noční vrátný v hotelu, rád žertoval s Rusy. Například skupina z pozauralu, která přišla na snídani v hotelu brzo ráno a nevěděla, co si počít s jídelními zvyklostmi v Evropě, která pro ně byla tak exotická. Co například dělala ta sklenice horné vody na stole s tím sáčkem s provázkem vedle? Pepa vysvětlil, že to byl báječný vynález: zvedl sáček, papírový štítek si zavěsil za ucho, sáček si přiložil na jazyk a sklenici s vodou si přiblížil k ústům. Pokud jste nalili vodu přes sáček, byl to lepší způsob, jak vypít čaj. Načež tak učinilo 60 dospělých mužů a poskytli mému příteli pořádnou dávku škodolibosti. Chudáci Rusové, možná si myslíte, ale byli to jejich Rusové, jejich okupanti. A jen díky borátovskému smyslu života a výrazům Jirka s Pepou dokázali přežít. Tím, že viděli absurditu situace a řešili jí důrazně. Bylo to těžké, když byli opakovaně vyslýcháni tajnou policií ohledně těch svých holandských přátel, ale vydrželi, a zpracovali to se stejným borátem. A nám, těm nebezpečným kontaktům ze západu, nebylo tak umožněno cítit se provinile. Ne, borátovský pocit z Čech jsme museli přenést do naší země. Slíbili jsme jim to.

Inspirován příběhy svého přítele Pepy Hrubého a často neuvěřitelnými historkami z českého života, začal Rik vlastní rozhlasový pořad, který pojmenoval podle neexistujícího českého slova Borát. Tohle slovo Rik a jeho čeští přátelé rádi používali pro pojmenování absurdních situací, ze kterých se život, a zejména život v tehdejším Československu, skládal. Program byl, podle slov jeho programového ředitele, tvořen „radostným bojem mezi fikcí a realitou“. První Borát byl odvysílán 3. 11. 1983. Posluchači mohli zažít, že život v Holandsku byl někdy stejně absurdní jako život v Čechách, ač se jednalo o dvě různé kultury. Jedním z hlavních přispěvatelů pořadu byl Wim T. Schippers, umělec, který v té době byl již slavný díky jeho absurdním výstředním pořadům v televizi v sedmdesátých letech. Jeho krédo bylo „bavit se nonsensem“, tedy nesmyslem – a přesně tohle on, Rik a další přispěvatelé dělali v Borátshow. Rok poté Wim získal prostor pro vlastní pořad na rádiu VPRO a Rik zůstal s Borátem. Přidali se další jako zejména Herman Koch a Michiel Romeijn, který se později v devadesátých letech stal hvězdou v televizním pořadu Jiskefet, inspirovaným Borátem.

Rok 1989 byl zvláštním rokem v evropské historii, zvláštním rokem i pro Borátův původ, Československo, a tedy i pro borát.

Vysílání Borátu bylo ukončeno v září 1989 z důvodu zvláštního rozhodování managementu holandského rádia. Části Borátu zůstali v Rikově novém pořadu The New West, který byl na vážnější notu. Například reportáž o Sametové revoluci, kterou Rik vysílal v prosinci 1989 přímo z Václavského náměstí v Praze spolu se svým přítelem Josefem Hrubým a dalšími zhruba 200.000 lidmi, kteří skandovali „Havel na hrad“. Na konci prosince Rik s Pepou podnikli cestu do Španělska, do země, o které Pepa během sovětské okupace Československa mohl pouze snít. Reportáž z téhle cesty s názvem „Pepa v ráji“ se vysílala na rádio VPRO v lednu 1990, původní domovské stanici Borátu. Kruh se uzavřel, dalo by se říct. Borát žil dál. A žije dál v paměti mnoha holandských posluchačů.

15. 10. 1990 otevřel Marcel Hrubý, syn otce Borátu, Josefa Pepy Hrubého, hudební klub a bar v centru Prahy. Provozovnu pojmenoval Borát. Marcel, který se vrátil do osvobozené země svého otce únikovými cestami přes Maďarsko, Jugoslávii, Vídeň, Boston a New York, proměnil Borát v rock-klub Borát (Na Újezdě 18) v centrum toho, co byste mohli nazvat pražským undergroundem: alternativní typy, které se konečně mohly zapojit do kultury, která se po krátké ochutnávce při pražském jaru roku 1968 znali je z doslechu z německé televize a z Rádia Svobodná Evropa. Pro odloženou pražskou subkulturu se Klub Borát stal centrem nových svobod a také pro návštěvy zápaďáků exotickou cestou zpět v čase. Nejslavnější člen undergroundu, který občas do klubu zavítal, byl i velkomyslný prezident Václav Havel, například při prezentaci CD alternativní kultovní skupiny DG 307. Klub Borát existoval do 15. 10. 1994 a navštěvovali ho nejen alternativní Pražané ale i nemálo cizinců, kteří se dočasně přestěhovali do Prahy, což pro ně bylo velmi vzrušující (a levné). Mezi nimi byl i Brit Sasha Baron Cohen, který byl častým návštěvníkem Borátu. Když později pojmenoval svou nejslavnější filmovou postavu Borat a dobyl tím filmem celý svět, splnil nápad mého kamaráda Pepy ze sedmdesátých let, aby se udělalo Boráta co nejvíc. Šířil se po světě úspěšněji, než se kdy odvážil Pepa snít. Škoda, že Sasha vynechal Borátovu čárku nad „a“.